Útěk do divočiny
Ačkoliv film při zběžném pohledu může vypadat jako „road movie“, jde o něco jiného. Hlavní postava utíká od přítomnosti a je jí odepřena budoucnost. Scénář filmu podle knihy Jona Krakauera napsal jeho režisér Sean Penn.
Po promoci na Emory University opustí schopný student a sportovec Christopher McCandless (Emile Hirsch) rodinu a přátele. Místo na harvardská práva se vydá trampovat po Americe s touhou splnit si svůj sen: žít nějakou dobu v divočině Aljašky. Podle vzoru svých oblíbených knižních autorů k tomu nepoužije rodinné peníze, ale rozhodne se vydělat si příležitostnými pracemi. Když se rodiče dozví, že jeho auto zůstalo opuštěné v Arizoně a peníze byly poslány charitě, najmou soukromého detektiva, aby syna našel. Ale Chris se přejmenuje na Alexandra Supertrampa a zmizí. Jeho zážitky na cestách jsou prostřídány vzpomínkami a vysvětleními jeho sestry. Z jejích komentářů a obrazu se dovídáme o problémech, které se v Chrisově rodině dlouhodobě vyskytovaly.
Analýza Chrisovy rodiny je ale slabší částí příběhu. Děti z rodin trpících násilím nevěří lidem a těžko by si mohly vytvořit tak obrovskou sebevíru, že věci vždy skončí dobře, kterou Chris prokazuje v celém filmu. Nemají vnitřní jistotu, že život se bude odehrávat podle jejich představ. Také se těžko zbaví veškerých materiálních předmětů. Jenom ti, kteří se narodili do bohatství a životního bezpečí, mají takovou sebejistotu. Navíc má Chris značnou dávku sobectví, které mu dovolí udělat přesně to, co chce – bez ohledu na osoby, které si o něho dělají starost nebo ho mají rádi. Tato obrovská sebejistota mu dovoluje nejenom cestovat, ale nacházet i dobrovolné pomocníky, protože Chrisova sebejistota charismaticky přitahuje. Také částečně zaviní jeho smrt. Divoká příroda nefunguje způsobem, jakým uvažuje on. Chrisovo úplné emotivní odtržení od lidí a osobní odpovědnosti k nim z něho nakonec udělá stejného člověka, jakým je jeho otec. Jenom mladšího a přitažlivějšího.
Je jedno, jak moc trénujete, po celodenní chůzi nohy bolí a tělo je unavené. Bez sprchy je člověk špinavý, po čase zapáchá. Tomu se film vyhýbá a drsnost života trampa je ukázána pouze v nevýznamných epizodách. Kontroverzní ideu života v nedotčené divočině spatříme v epizodě u řeky Colorado, kam se Chris vydá na kajaku a bez povolení. Nechápe, proč by neměl. Nevím kolikrát jsem sama lezla na břehy Colorado River, abych z nich vyhnala lidi, kteří tam bez povolení tábořili na kmenové půdě, s ohněm a hlasitým rádiem, navíc v sezóně požárů. Rušili zvěř a nechali za sebou odpadky, popel a kosti. Nedotčená divočina znamená také bez lidí. Omezení jsou nutná.
Ve filmu je také zajímavá sekvence, kdy se Chris vrátí do města a ve tvářích jeho obyvatel vidí sebe, tedy to, čím by se mohl stát a jaký život by mohl žít. Vidíme také, jak Chris mění svým pobytem přírodu, aby mu sloužila, ale aniž by pochopil, že dělá, jenom v menším měřítku, to, co tuto přírodu ničí. Dlouhé pohyblivé záběry kamery, která krouží kolem Chrise a pak se otevírá na jeho okolí ukazují, draze a schopně jeho vnitřní vnímání přírody a klidu, který nabízí muži, jenž se vzdal konzumentství. A to funguje velmi dobře. Teprve na konci filmu se ukáže, že přes veškerou filozofii do filmu vloženou, se Aljaška jeví jenom jako pokus o nezvyklý výlet. Ale tehdy už je Chris v pasti vlastní neznalosti. Bylo mi ho líto, stejně jako kultury, která ho stvořila.
Krásně, zajímavě, a často i komplikovaně natočený film (zpomalený obraz, kombinované prolínačky) je bezchybně sestříhan. Tak bezchybně, že by se podle toho dal učit střih. Vliv Terence Malicka lze pocítit v Pennově práci s materiálem, ale ne tak silně, aby to překáželo. Režisér Sean Penn pracuje dobře s obrazem a délka filmu proto nepřekáží. Pennovo vedení herců je velmi vyrovnané. Je tu celá řada hvězdných jmen, ale žádné nevyčnívá, žádná z hvězd se nevyvyšuje, podávají patřičný výkon a slouží filmu a příběhu. To je rovněž výsledek režisérské práce k pohledání. V roli Chrise je Emile Hirsch zcela věrohodný a vyrovná se svým hvězdným partnerům. V tomto směru je to jeden z nejlepších filmů současnosti.
Linda Winsh-Bolard |