Obě plynou z podstaty látky, tedy z návaznosti na legendu starou čtvrt století. Tu menší potíž představují někteří hrdinové. V původním filmu Karla Smyczka jim stačila teenagerovská bezprostřednost; ale teď, kdy v režii Viktora Tauše musí zprostředkovat jistou osobní zkušenost, je rozdíl mezi profesionály a občasnými herci znát. Naštěstí jim scénář předepisuje životní pózy, v nichž herecká strojenost vypadá jako záměr.

Ovšem největší, zřejmě obchodně vynucenou chybou bylo držet se tak zarputile minulosti. Paradoxně chvíle, kdy si účastníci někdejšího lyžařského výcviku na srazu po letech navzájem připomínají tehdejší situace a doslova opakují tehdy zábavné hlášky, vytvoří smyčku křeče, hanby a únavy až do omrzení - jako by studenti zastydli ve své dávné pubertální rebelii a od té doby už nic zásadnějšího nezažili.

Ale tam, kde se odpoutají od původního kultu, vzniká čistá hořká vizitka jedné generace, na hony vzdálená třaskavé komedii. Zvláště když se přidá poctivá a pohledná filmařina od hudby přes výtečnou kameru - jako by si tvůrci proti rozšířené televizní nákaze vybojovali každý záběr vyprávění beze slov.

Třeba Radoslav Brzobohatý alias profesor ve výslužbě veze na stařičkých běžkách nákup - levné víno, kávu, chleba - a nevraží na hlučnou mládež u vleku; jeho osud je rázem na dlani. Někdejší buřič čili J. A. Duchoslav si v zasněném soumraku píše do sněhu telefonní číslo; dvojice kreslí na svahu obloučky jako rafinované námluvy; bývalý romantik Václava Kopty nachází v noci svou dávnou vílu - profesorku Veroniky Freimanové a jejich vztah se vyvine v posmutnělou něhu; takové výjevy dýchají prostorem i poezií.

Jenže se tu taky mluví. Uječené silácké rozpaky odpovídají náladě abiturientských srazů s rituály, které už nemají šťávu, a k pokusům vrátit se do potrhlého mládí se vedle trapnosti mísí rozměkle dojímavé poznání, že to už zkrátka nejde.

Z obecné nostalgie trčí kazatelské patníky "nové zlé doby": drogy, pád literatury, bulvární média. Naopak motivy šmíry umožnily Taušovi natočit její křiklavé dno v podobě televizní show hrdiny Michala Suchánka a pokleslých ukázek práce "americké rádobyherečky" Evy Jeníčkové, za niž její filmový otec Brzobohatý agituje v ponižujícím sebevýprodeji samoty. Pohříchu silné okamžiky vždy znovu zbortí vzpomínání typu "bejvávalo", filozofování a hlavně citování prvních Sněženek.

"Dvojka" sama vypráví o marnosti a nespravedlnosti stárnutí: s humorem, jenž zčernal, jenže je ho málo. Či spíše ponechává na publiku, zda si výroky typu "Vždyť už se všichni stejně jen opakujeme" vyloží jako bezděčné pojmenování skutečnosti, nebo zcela záměrnou sebeironii.

Ke konci nabude hořkost až přepjatě tragického tónu, ve všeobecném zmaru se klátí příliš mnoho ztroskotanců - ale je to pořád lepší výsledek než jiná sázka na legendu, fraška křísící Takovou normální rodinku. Padesát procent dostávají Sněženky a machři po 25 letech s čistým svědomím i srdcem a od šedesáti je dělí málo, hlavně v očích postarších pamětníků libujících si v depresi.

Sněženky a machři po 25 letech
ČR, režie Viktor Tauš, hrají Jan Antonín Duchoslav, Michal Suchánek, Václav Kopta, Veronika Freimanová, Radoslav Brzobohatý, Eva Jeníčková, Jakub Prachař, 100 minut.
Hodnocení: 50%

Zdroj: kultura.idnes.cz ( Miroslava Spáčilová)