Opravdu zachytit realitu je pouze jeden z možných začátků, podstatné je v lidech vzbudit její dojem, ať už s využitím pravých, nebo „zmanipulovaných“ materiálů. A autentický děj nevypadá na obrazovce (ani na plátně) snad nikdy tak věrohodně, jako když se podaří zinscenovat dobrou kopii reality.
Jedenapadesátiletý Brit Paul Greengrass v tomhle umění asi nemá mezi dnešními filmaři obdobu. Dramatické události dokáže vzkřísit ve chvíli, kdy jsme je už všichni viděli nebo o nich četli snad stokrát a hrůza z nich už běží jenom coby dojem na pozadí vnímání, který nám sotva doopravdy zastaví dech. Z určitého pohledu tedy filmový režisér přebírá úlohu za média, která mají moc a vlastně i monopol nám zprostředkovat informace, ale jen málokdy umí předat samotný zážitek.
Schopností spojovat prožitek s fakty jsou obvykle nadáni dobří dokumentaristé, existují ale místa, kam z principu svojí práce nemohou, která jsou vyhrazena jenom hranému filmu. A někde na hranici těchto dvou území, prakticky osamocený, se pohybuje Paul Greengrass. Do faktického základu zasazuje fiktivní jednotlivosti, ruční kamerou natáčí a později sestřihává útržky akce a natolik se brání – narozdíl od některých kolegů – vyrábět prostřednictvím filmu politické pamflety, až se tahle snaha stává těžištěm jeho režisérského stylu. Umí být sugestivní, aniž by byl dogmatický nebo vůbec nějak zbytečně názorově návodný. Možná už máte vybudovanou imunitu proti takzvané televizní realitě, nebo se o to aspoň snažíte, ale docela určitě nejste imunní vůči Greengrassovým filmům.
Těžko říct, jestli to je dobrým filmařským instinktem, nebo pečlivým promýšlením, pravděpodobně samozřejmě kombinací obojího. Nepotřebuje jasně a slyšitelně vykřikovat svoje názory, přidávat se zjevně k jedné nebo druhé straně a vůbec se nějak konkrétně vyjadřovat k politice – i bez toho ví velmi dobře, jak diváka zasáhnout, což mi připadá o to cennější.
Po Krvavé neděli a Bournově mýtu teď přichází jeho třetí film určený pro kina, který v reálném čase rekonstruuje průběh jedné opomíjené části teroristických útoků z 11. září 2001. Nenajde se snad člověk, který by netušil, o čem je řeč, takže jenom základní fakta: Čtyři americká vnitrostátní dopravní letadla byla unesena muslimskými náboženskými fanatiky. Dvě z nich skončila svůj let nárazem do věží newyorského Světového obchodního centra, třetí zasáhlo Pentagon. Cílem únosců čtvrtého, letu číslo 93 United Airlines, byl zřejmě Kapitol, část rukojmích se ale pokusila teroristy zneškodnit a letadlo se nakonec zřítilo do polí poblíž Shanksville v Pennsylvánii. Nikdo z lidí na palubě nepřežil.
Nejspíš se shodneme, že rozhodnutí cestujících letu 93 bylo hodné obdivu. Greengrass ovšem ve svém filmu žádné hrdiny cíleně netvoří, ačkoli jeho verze událostí nutně musí být zčásti vymyšlená, protože žádné podrobné svědectví o nich neexistuje. Nemáme předpřipravenou možnost identifikovat se s jediným člověkem víc než s jinými, na palubě letadla věnuje kamera přibližně stejnou pozornost všem – posádce, cestujícím i teroristům. Nikdo není glorifikován, už expozice postav probíhá velmi nenápadně a jakoby mimochodem, útržky týkající se jednotlivých pasažérů nebo členů posádky působí dojmem náhodného výběru a nesestavují dohromady hlubší propracovaný obrázek.
Všechno zkrátka vypadá tak, jako by kameře propůjčil oči nevědomý a nezúčastněný svědek, jenž netuší, který detail je důležitý, koho nebo čeho si má všímat. Jen odhodlané muslimy známe už z úvodních scén, kdy se na svůj čin připravovali v hotelu, proto je i oko kamery vnímá jako nezapadající do davu. Vzniká zvláštní rozpor mezi tím, co vidíme, a co „chceme“ vidět. Greengrass po celou dobu filmu počítá s naším očekáváním a zvyšuje neklid tím, že nám opakovaně nedovolí soustředit se na podrobnosti, které známe předem a které nás přirozeně poutají. To hlavní tady přece není zkoumat a analyzovat. Namísto toho je divák víc a víc vtahován dovnitř příběhu a konfrontován s rostoucím pocitem bezmocnosti, zmatku na zemi a stále nesnesitelnějšího napětí ve vzduchu.
Podobně ani Powellova hudba na mnoho podstatných momentů neupozorní předem. Častěji jen přesně podkreslí dramatičnost toho, o čem sami předem víme (viz mrazivá scéna nárazu druhého letadla), ale dílčí důležité okamžiky obvykle nastupují bez varování, takže se divák v situaci nikdy nemá šanci úplně zorientovat. I přes pečlivé využití zdrojů informací a nepřítomnost slavných hereckých tváří tohle v žádném případě není film, který by mohli profesoři běžně pouštět studentům na školách v rámci přednášek z historie. Žádné stroze přehledné naučné video, ani naopak slzopudná „oslava lidského ducha“ s tupou glorifikací vlastenectví. V Letu číslo 93 nepadne ani jedno naivní klišé o Americe jako národu, kolébce svobody a demokracie nebo svatyni lidských práv, pohled na lidi vám nezastiňují žádné vlajky. V záběrech telefonických hovorů s blízkými se neobjevuje jediný náznak stereotypu o rodině coby dokonalém láskyplném zázemí, právě svojí civilností jsou ale tentokrát věty o lásce mnohem věrohodnější.
K záměrnému udržování určitého stupně chaosu přispívají i scény z centra řízení letového provozu, velitelství vojenského letectva a dispečinků letišť, v nichž profesionálové (někteří ve filmu ztvárnění sami sebou) upadají nad dokonale neočekávanou a absurdní situací do stále větší nejistoty. Neustálý pohyb mezi několika prostředími a současné stupňování pocitu nebezpečí neumožňuje ani chvíli oddechu. Uniknout není kudy, silná dramatická chvíle může přijít v každé vteřině. I proto asi nikdy neuvidíme nikoho z těch, s nimiž lidé v uneseném letadle mluví po telefonu. Tím jsme ušetřeni jednak scény typu „malá holčička s velkýma uslzenýma očima svírá sluchátko“ a hlavně je nám znemožněno uvolnit vysoké emocionální napětí, možná se i trochu úlevně vybrečet a vrátit se zpět ke sledování filmu.
Dojímavým obrázkům brání i Greengrassova oblíbená ruční kamera. Ta má v podobných filmech jakoby jeden význam navíc: připomíná fakt, že dojem autenticity a z něho pramenící divácká přitažlivost zdaleka neroste s technickou kvalitou záznamu. Přesně naopak: Například rozmazané video z autohavárie, které by pořídil náhodný chodec mobilem a poslal do televize, bude jeden z nejcennějších materiálů, protože dobrá technická kvalita často budí nedůvěru a podezření z podvodu, zatímco nekvalita nám podvědomě dokazuje „ano, tady vidíte něco exkluzivního, co bylo zaznamenáno díky úžasné shodě náhod“. Použití ruční kamery má tedy hned několik opodstatnění a je zde tak efektivní jako málokde.
A máloco by taky podobný snímek zarámovalo příznačněji než modlitby, které uslyšíte na začátku i na konci. Upřímně, tenhle film je zážitek, po kterém máte chuť spíš než recenzi napsat rozhořčenou polemiku o tom, jestli se člověk vůbec někdy zbaví svojí destruktivní závislosti na dogmatech. Jestli náhodou jistý hipík a idealista jménem John Lennon (který by jen tak mimochodem dnes vypadal asi trochu podobně jako Paul Greengrass) neuhodil hřebíček na hlavičku s tím svým „... imagine there´s no country / it´s easy if you do / nothing to kill or die for / no religion too...“. Jenže k tomu tady jednoduše není vhodné místo. Čtete tuhle recenzi proto, že chcete něco vědět o filmu Let číslo 93. A já vám říkám: Ten film je jedinečný. Běžte na něj do kina.
Půldruhé hodiny perfektní filmařské práce, která vás svou působivostí tak smete, že ji nejspíš vůbec nestihnete rozumově vnímat.
Zdroj:atlas.cz