Možná by měl pan režisér Hřebejk zkusit přestat na takové tři čtyři roky točit filmy. Možná by mohl zkusit vydat se mezi běžné, obyčejné lidi a dobře se dívat. A nebo, jestli chce dál točit, mohl by zkusit pohádky. Protože v nesnázích je spíše pan Hřebejk.
Od doby Pelíšků nevím jak komu, ale mně osobně přijde, že má tvorba dua Hřebejk – Jarchovský sestupný trend. Poněkud ještě vyčnívá Musíme si pomáhat, pokud tedy nevíme, že skoro stejné téma dalo vzniknout francouzskému filmu tři roky před Musíme... Zdá se, že i největší zastánci těchto dvou autorů už začínají poněkud kolísat ve své víře a jistotě, když jsme se postupně začali dočítat rady, aby opustili teplé hřejivé vzpomínky na minulost a zkusili současnost. V Horem pádem zkusili být žhavě a kriticky současní, a přitom střelili totálně mimo mísu, asi jako Češi v zápase s Ghanou.
Objevil se či se spíše více zviditelnil i další problém – jejich filmy nemají kompaktní dějovou formu, ale jde o sled někdy na sobě zcela nezávislých scének, které jako mozaika mají tvořit nějaký celek. Žel, jejich vzory – jako např. 21 gramů – jsou poskládány naprosto pečlivě a s vypointovanou charakteristikou i načasováním jednotlivých odhalení, byť jde o časové skoky. Ve srovnání s těmito vzory ještě více vyniká určitá pocitová a často i myšlenková chudoba jejich „střípků“.
A konečně se dostáváme k nejzávažnější mé výtce – jejich příběhy nejsou o normálních lidech, odehrávají se v jakémsi fiktivním státě shodou náhod rovněž pojmenovaném Česká republika, dokonce se v jejich filmech mihnou i české reálie, ale celkově jde jen o jakési nefungující kulisy, sloužící násilně k vyřčení jakéhosi tématu, resp. problému, který však při bližším zkoumání odhalíme jako pseudoproblém vymyšlený někde u kávy, piva, nebo co pijí intelektuálové. Nic proti :-)
Tento sáhodlouhý úvod byl potřeba, protože o Krásce většina z nás slyšela jen dvě tři marketingem zveličené věci – velký návrat Jany Brejchové na filmová plátna, aplaus při premiéře na festivalu v Karlových Varech, případně něco hezkého o roli Josefa Abrháma. Což o to, výběr herců pro Hřebejkovy filmy je úchvatný a právě herci často svým vlastním dotvářením postav zachraňují díry ve scénáři. A ani zde tomu není jinak. Avšak ani sebelepší herec nemůže naplnit prázdnou a falešnou bublinu.
Duo Hřebejk – Jarchovský totiž vypouští do světa cosi jako červenou knihovnu. Mladá žena Marcela (stále stejná Anna Geislerová - mimochodem, komu ještě přijde jako kráska?) má problémy se svým manželem (Roman Luknár), který se věnuje jen své autodílně, ale když ho přijdou zatknout, že předělával ukradené vozy, sebere se a s dětmi odejde k mamince (Jana Brejchová) a jejímu druhovi (vynikající Jiří Schmitzer – i když v Lesních chodcích byl lepší). Jedním z postižených je navrátivší se emigrant Evžen Beneš (charismatický Josef Abrhám), který mladou ženu zaujme svou čestností, ale i určitou tvrdostí a touhou po spravedlnosti.
A dovolím si teď totálně netakticky spoiler, bacha na to – nakonec s ním odejde do ciziny. To jste nečekali, viďte? Sice stále volá svému bývalému muži, jehož drsný animální sex jí chybí, ale přece jen je pryč z těch hnusných špinavých českých poměrů, kde čestného člověka nenajdete ani s lucernou. Jó, zato venku, na západě, tam je ráj... Také vám najednou začnou zvonit varovné zvonky v uších? Neslyšeli jsme něco podobného před nějakými třiceti lety v opačném gardu, kdy se ráj rozkládal na východě a psalo se tam azbukou?
Dějově jde o vleklou story, díky skoro dvouhodinové stopáži více než méně nudnou, kde prázdná místa vyplňují hudební klipy. Ale i ty se bijí mezi sebou, protože hodit vedle sebe nářezy od Radúzy a na druhé straně pěje irský muzikant Glen Handsard, to zní opravdu divně, asi jako kdyby se v ringu utkal Rocky s Rambem. Ksicht to má podobný (tedy zde rozuměj žánrové hudební zaškatulkování), ale jinak jde o naprosto odlišné styly.
Kamera a výprava jsou stále tzv. postmoderní – tedy pastelové barvy, filtry, moderní střih, popravdě řečeno už mne osobně podobný přístup u filmů otravuje a unavuje – někdy bych rád klasickou kameru bez filtrů a klasický střih, jelikož tehdy film musí zachránit scénář a tím pádem i příběh, herci a jejich režie, potažmo hudba či zvuk.
Protože právě příběh, příběh kurnik šopa, ten tu chybí. Ona tolik citovaná básnička Roberta Gravese má víc grádů a napětí (snad proto, že ve zkratce postihuje ten rozpor ženy, zda si vybrat anděla, či ďábla) než slaboučký film, kde se tvůrci báli jít do konfliktů, kde charaktery hlavních postav jsou dá se říci ploché a kde to, čím film končí, mělo být ústředním motivem a hybatelem celého děje.
Jenže pak by chybělo ono tolik profláklé „hřebejkovské pohlazení“, onen varovně vztyčený prst na všechny špatné Čecháčky, a ona růžovými brýlemi viděná charakternost lidí ze západu.
Nicméně, pokud se vám líbí červená knihovna a máte dvě hodinky času, zajděte na to. Čas vám tak nějak proklouzne mezi prsty, a jen se modlete, že vaše partnerka ve vás bude vidět jak anděla, tak ďábla – pak vás zcela jistě neopustí.
Červená knihovna s nepohádkovým koncem, aneb Virtuální realita Česka podle Hřebejka.
Zdroj:atlas.cz
Kritika
(Jířa, 22. 8. 2007 20:44)