Rok starý dokument Extrémní svahy, který se právě dostává do našich kin, pojednává o skupině pěti v současné době nejlepších snowboardistů světa a zároveň se na malém prostoru celovečerního snímku pokouší dynamickou a údernou formou sumarizovat historii tohoto stále ještě relativně mladého sportu.
V samém počátku se zdá, že celý film bude díky autorské dvojici Kempa Curlyho a Kevina Harrisona šlapat jako dobře namazaný stroj, ovšem není tomu tak. Tvůrci se rozhodli dokument tematicky členit, což vzhledem k silné repetetivnosti a schematičnosti pasáží nebyla právě nejlepší volba. V úvodu nás čekají medailonky zúčastněných (Terje Haakonesen, Shaun White, Travis Rice, Hannah Teter, Shawn Farmer, Nick Perata) a pak už nastupuje přímo strojové střídání výjevů z aktuálního podniku na Aljašce, na kterém se pětice utká jen se sebou samými a místními velehorami, s vsuvkami z rodinného života a událostí z historie snowboardingu. Ty jsou opředeny komentáři zásadních lidí v tomto odvětví a nabízí vcelku srozumitelný, i když hodně střídmý a úsečný obraz této komunity. To, že se jezdci na prknech nemají s obyčejnými lyžaři příliš v lásce a že se ze začátku pionýři pokoušeli jezdit na různě podomácku upravených dřevech, jste věděli ovšem už dávno před tímto dokumentem.
Nejdramatičtější rovina se odehrává pochopitelně přímo na horských svazích a převisech. V tomto případě nelze snímku prakticky nic vytknout. Vizuálně podmanivé scenérie jsou dynamickým způsobem sestříhány se svištícími jedinci ve všech možných úhlech a s ucházejícím hudebním podkresem v zádech. Kameraman natáčel na 35mm i v HD a dostatečně si vyhrál i s teleobjektivy a výběrem lokací, takže můžete mít v některých případech pocit, že sledujete spíše film Michaela Baye než dokument o snowboardingu.
V historické linii si poslechneme, hodně očekávatelně, povídání o tom, jak byl snowboarding ve svých počátcích velkou alternativou a postupem času se z něj stala mainstreamová záležitost pro masy, jaké je to zlo a kolik současných hvězd tímto nepokrytě opovrhuje. Pochopitelně, že po plamenném projevu, (příkladem budiž japonská show) přichází čas nasazování thymolinového úsměvu a vydělávání velkých peněz. Nic proti tomu, byznys je byznys, ovšem s tímhle otravným mentorstvím se mohlo alespoň trochu šetřit. Uvažování o alternativách a subkulturách je sice hezká věc, ale ne v tom případě, že vám půlku zorného pole zakrývají loga všemocného sponzora.
Pro nezainteresovaného diváka tak přichází nejméně pochopitelné a nejvíce komické situace s Olympijskými hrami, jež se koncem devadesátých let odehrály v japonském Naganu. Tato soutěž je zde prezentována jako největší zlo, které rozdělilo snowboardingovou komunitu na dva tábory, aby se za čtyři roky ve Spojených státech amerických transformovala účast na boji o zlatou medaili prakticky do povinnosti.
Stejně otravné, jako ony tisíckrát omleté plky, je neustálé poplácávání se po zádech a ujišťování se o vzájemných schopnostech a místech na žebříčcích popularity. Zúčastnění jsou zde pochopitelně do jisté míry mytizování, ovšem to vám při uvědomění jejich sportovních úspěchů nemusí nikterak vadit. Škoda jen oné úmorné prezentace a monitoringu sladkého rodinného zázemí, které zde prakticky nemá žádné opodstatnění a velmi zatěžuje, už takto silně nabubřelou stopáž. Zde by snímku prospěly nůžky střihače více než kdekoliv jinde.
Výsledný dojem z Extrémních svahů je nakonec přece jen lehce rozpačitý. Na jednu stranu se nám dostane velký nášup vytříbených záběru, při kterých se tají dech, na tu druhou je zde očekávatelná dávka vzájemné chvály, patetických promluv a stereotypně se opakujích kapitol, které už ke konci notně ztrácejí dech. Pro milovníky extrémních výkonů i snowboardingu jako takového to ovšem bude bezpochyby velká lahůdka, která se na velkém plátně nevidí jen tak.