Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pozitivní myšlení je nutnost

28. 8. 2006

Myšlení je funkce člověku vlastní. Ne nadarmo se říká, že myšlení bolí ? svým způsobem to je pravda. Neobyčejně totiž záleží na tom, jakým způsobem myslíme, a to není vždy pro nás optimální.

V myšlení se odráží stav našich emocí, které hrají mnohdy klíčovou roli, neboť jsou většinou negativistické a soustředí se na to, čeho se bojíme, na co máme zlost, čeho chceme dosáhnout a ne na to, čeho jsme již dosáhli.
I běžné události hodnotíme spíše z negativního, než pozitivního hlediska. Jsme-li např. před důležitým existenčním jednáním, neuvažujeme o tom, jak jsme dobře připraveni, jaké máme zkušenosti, přednosti, znalosti cizích jazyků atd. Spíše se obíráme úzkostnými myšlenkami, že neuspějeme, že nejsme zdravotně v optimálním stavu, že jsme trémisté, zkrátka, že jsme "k ničemu". Tyto úzkostné myšlenky, jsou-li déletrvající, jsou zdrojem chronického stresu. Pokud proti tomuto způsobu myšlení zavčas nezakročíme, přechází i na jiné situace a dále zhoršuje naše duševní zdraví. Nejsme pak schopni o ničem a nikom přemýšlet jinak, než v duchu "katastrofického scénáře". Dostáváme se tím do stavu, charakteristického pro stav stresové vyčerpanosti, končící až hlubokou depresí.

Takový způsob myšlení vytváří bludný kruh, kterým se stresový stav neustále zhoršuje. Hlavou se nám neustále "honí několik myšlenek", které nás neopouštějí ani v noci, kdy nemůžeme spát nebo dokonce "nás straší ve snu". Jsou to tzv. automatické myšlenky, na které trvale myslíme a které "bombardují" náš emoční stav a vytvářejí bludný kruh chronického stresu, bez ohledu na to, zda se nacházíme v reálné stresové situaci, či nikoliv.
Počet automatických myšlenek obvykle nebývá velký, pět, šest, jen vzácně je jich více než deset. Mezi nimi a emocemi je úzký vztah. Jestliže emoce nejsou příliš silné, je možné progresivní přeměnou automatické myšlenky modifikovat v rámci tzv. "pozitivního myšlení". Stejně tak každý jiný faktor bludného kruhu může ovlivňovat faktor další, např. chronický stres depresi, deprese původní myšlenku atd..

Neúčinnějším opatřením rozbití bludného kruhu je rekonstrukce myšlenek. Provedeme-li ji úspěšně, modifikujeme současně emoce, a tím odstraníme hlavní faktor chronického stresu. Prakticky tato rekonstrukce znamená, že nejprve podrobným denním rozborem vysledujeme automatické myšlenky, v tomto případě hlediska na určitý problém, abychom je pak modifikovali podle pro nás optimálních, konvenčních podmínek. Činíme to obvykle tak, že se zaměříme na reálnou myšlenku, které absolutně věříme. Nesmíme se ale pokoušet sami sebe přesvědčovat o pravdivosti nereálné myšlenky, říkat si např., že vše je v pořádku, když víme, že to v pořádku není. Účelem je opravit si svoje krajně pesimistické a stresující pohledy na svět tak, abychom se na ně dívali z pozitivního pohledu, který navíc prospívá našemu sebevědomí.

Jiným z osvědčených postupů je tzv. sokratovský dialog, kdy automatické myšlenky prohlížíme pod mikroskopem a tím zjišťujeme jejich platnost a možné alternativy. Jak název napovídá, byla tato metoda používána již Sokratem a osvědčuje se již více než dva a půl tisíce let. Další metodou sledování a modifikace automatických myšlenek je zachycení a oprava myšlenkových procesů. Vychází ze skutečnosti, že každá z našich myšlenek představuje náš způsob vnímání životních událostí. Náš mozek zpracovává informaci tak, že vnímá to, co očekáváme a nikoliv věci ve své reálné podstatě. Kromě očekávaného vnímáme i to, čeho se obáváme a konečně to, co nám dělá radost a co jsme se naučili vnímat. Teprve nakonec vnímáme neutrální věci - okolní svět. Stručně řečeno, hlavně vnímáme očekávané. Jen výjimečně pohlížíme na děje neosobně podle toho, jaké opravdu jsou, tedy pravdivě. K omylům v subjektivním hodnocení událostí vede hned několik faktorů:
Minimalizace a maximalizace - častý omyl v hodnocení sebe i ostatních. Stresovaný člověk má sklon minimalizovat svoje klady a úspěchy a naopak maximalizuje svoje neúspěchy a dílčí prohry.
Výběrová abstrakce - spočívá ve vyčlenění jedné, obvykle nepříznivé informace z celkového kontextu, což je podkladem k pesimistickému závěru, který ve svém důsledku prohlubuje stres.
Nepřiměřené zevšeobecňování - všeobecné závěry se vyvozují z jednoho negativního faktu.
Personalizace - vztahování určité negativní události na sebe, což se vyskytuje hlavně u stresovaných lidí, kteří mají, nebo cítí zodpovědnost za mnoho věcí.
Dichotomická myšlenka - spočívá na principu myšlení vše nebo nic a tedy vše musí být perfektní. Každý z nás musí najít svůj způsob nebo vhodnou kombinaci rozbití bludného kruhu automatických myšlenek. Vhodnost tohoto způsobu závisí jednak v poznání, jaké myšlenky nás nejvíce stresují, jednak v individuálním sklonu k omylům, kterých se dopouštíme při hodnocení reálných situací (maximalizace, personalizace atd.). Konkrétní příčiny omylů pak ovlivňují výběr způsobu vhodné modifikace myšlenek.




Účelem všech těchto praktik je reálné posilování pozitivních myšlenek. Jde o to, abychom viděli spíše to, co se podařilo, než to, v čem jsme neuspěli nebo co nás vede k obavám z možného neúspěchu. Pokud se zaměříme jen na postoj nikdy nebýt spokojený, dočkáme se celé řady trápení a obtíží, postihující nejen nás, ale i naše okolí. Hlavním důsledkem je prohloubení stresu, ztráta sebedůvěry a pocit trvalé nespokojenosti.

Musíme si ale být vědomi toho, že změna k pozitivnímu myšlení je těžkou duševní prací, procesem sebepřesvědčování a vůle. Současně jde ale o jedno z nejúčinnějších protistresových opatření. Jeho předpokladem je zbavit se jakéhokoliv negativismu v názorech, způsobech myšlení i společenských projevech. Je to ale i jedna z podmínek dosažení plné spokojenosti a štěstí v práci i osobním životě.

Zdroj:tiscali.cz